Ambasadoři tuniského metalu se před pěti lety přihlásili s albem "Tales Of The Sands". Tamní revoluce byla čerstvou věcí a čerství byli i MYRATH, kapela kráčející od počátku ve šlépějích velkých vzorů SYMPHONY X. Pokud něco Tunisany výrazně odlišovalo, bylo to využívání prvků tradiční severoafrické hudby, která se jako had proplétala mezi ofenzivou power metalových riffů. Nedá se říct, že by album znamenalo vyslovený průlom, ale přinejmenším posunulo MYRATH na orientální radar kamsi pod ORPHANED LAND.

Novinka "Legacy" (mimochodem anglický překlad tuniského slova myrath) má teď všechny parametry posunout sympatický tuniský band na špici nejen blízkovýchodního pelotonu. MYRATH neučinili žádný velký převrat, esencí jejich hudby jsou stále nabroušené kytarové výjezdy a energická souhra ostrých laufů a pestré rytmiky, spojená s bohatými epickými aranžemi, které místy evokují klasická alba KAMELOT. V čem je "Legacy" dál než předchůdce? Rozhodně v míře, s jakou si Tunisané přiznávají vlastní kulturní identitu a popouštějí uzdu orientální muzikálnosti, která zdobila už nejlepší momenty "Tale Of The Sands". 

Pokud předchozí deska pootevírala dvířka orientální exotice, "Legacy" rozrazila brány. Pompézní dunivé aranže a severní Afrikou vonící smyčce se posunuly nekompromisně do popředí a novinka MYRATH je bez debat jedno z nejepičtějších alb, které jsou v současnosti k dostání. Nenajdeme tu žádná závratná tempa, "Legacy" se houpe ve středních tempech a klade důraz na nadýchané vokální i orchestrální linky. Přitom se ale z folklórních prvků nestává hotelový muzak pro návštěvníky tuniských pláží.

Klíčové slovo, které se opakuje v případě MYRATH zas a znovu, je muzikalita. Schopnost propojit tradiční metalové postupy s folklórem a bohatými aranžemi tak, že album ani na okamžik neztrácí rozmach a dynamiku. Deska "Tales Of The Sands" ve druhé polovině trpěla až přílišným lpěním na kovových standardech, "Legacy" se téhle mladické nemoci vyhýbá elegantně tím, že nikdy nesleví z toho, co MYRATH od všech odlišuje. Album začne díky neskutečně chytlavému singlu "Believer" v tak velkolepém stylu, až se začnou vkrádat pochyby, zda se nejedná o pověstnou "ejaculation praecox". "Legacy" však nabízí obdivuhodně spořádaný a silný materiál, který drží pozornost od začátku do konce. A nevyčerpává se ani manickým mačkáním tlačítka repeat.

Ano, odkaz velkých otců SYMPHONY X stále vane jako písek nad dunami. Riffové úvodníky mozku kapely Maleka Ben Arabiy k "The Unburnt" či "Nobody Lives" jasně hovoří o tom, že MYRATH neztrácejí sympatie ke svým učitelům, přitom se však nestávají podřadnou SYMPHONY Y. Odkaz amerického power metalu ctí, stejně jako ctí hudbu svojí domoviny. Výsledné spojení je jedinečné, strhující a naprosto omamné. Těžko se nabažit těch momentů, kdy barážová palba kytar a perkusí přechází do uvolněných orchestrálních meziher ("Duat"!), momenty, kdy vokální derviš Zaher Zorgati vystřihne podobnou nádheru jako je refrén "Through Your Eyes" (kde se tetelí i srdce fanouška SHADOW GALLERY). Právě jistota jeho vysokého a naléhavou arabskou ekvilibristikou nasáklého zpěvu je dalším klíčovým faktorem, proč nové album MYRATH zní lépe a přesvědčivějí než 99% žánrové konkurence. 

MYRATH navíc ve svém orientálním rauši dokáží být nesmírně hraví. Způsob, jakým téměř kabaretní klavírní motiv z "Endure The Silence" mění v power metalový pouštní klenot (a zase zpět), je dechberoucí. "Legacy" by se klidně mohlo velkohubě nazývat metalovou operou, ale to je na MYRATH vlastně nejlepší - pompa dřímá jen v jejich hudbě. Všechno ostatní působí skromně a přirozeně. Možná je to jen fata morgána a úžeh, ale v únorovém nečase zní "Legacy" jako možná žánrová deska roku. MYRATH jsou v roce 2016 otevřenější posluchačům, hitovější a plně připravení naplnit odkaz singlu "Believer": The past is gone, future is bright.